Všechno podstatné, co se nám v životě děje, je proces. Stejně jako v psychoterapii, kde klient postupně prochází jednotlivými fázemi změny, i učení se přijímat pomoc vyžaduje čas, trpělivost a průvodce.
Letošní advent jdeme po této cestě společně. Nebuďme na to nikdo z nás sám a podpořme se navzájem. Spolu procházíme čtyři zásadní etapy cesty k přijetí pomoci:
- jak si přiznat, že pomoc potřebujeme
- jak si o ní říct
- jak ji skutečně přijmout
- jak prožít vděčnost
Advent nás k tomu skvěle vybízí, je to čas očekávání, přípravy a postupného rozsvěcení světla. Pojďme spolu krok za krokem projít cestu přijetí.
Jak si přiznat, že pomoc potřebujeme
“Nechci tím nikoho otravovat.”
Říkáte si: ‘Všichni mají svoje problémy, nechci je zatěžovat.’ Ale když se kamarádka svěří vám, otravuje vás? Přesně tak.
Říct si o pomoc není obtěžování, je to vyslovení důvěry.
“Jsem přece dospělý/á, měl/a bych to dát.”
Znáte ten pocit? Ale víte co? Dospělost není o tom zvládat všechno sám/sama. Je o tom mít kolem sebe lidi, na které se můžete spolehnout. A opřít se o ně, když to potřebujete.
Nejsilnější lidé nejsou ti, kdo všechno zvládají sami. Jsou to ti, kdo vědí, komu zavolat, když je zle.
“Pokud jim na mě záleží, měli by poznat, že potřebuji pomoc.”
Lidé kolem vás nemůžou vidět vaše myšlenky. Neví, jak moc to bolí, neví jak vám je, pokud jim to neřeknete. To neznamená, že jim na vás nezáleží. Znamená to jen, že nejsou jasnovidci.
Ti, kterým na vás opravdu záleží, budou rádi, že jste si jim o pomoc řekli, protože teď vám skutečně mohou pomoci.
“Co když si budou myslet, že jsem slabý/á.”
Opravdu chcete mít kolem sebe lidi, kteří vás soudí za to, že říkáte, co potřebujete? Ti, kdo vás mají rádi, vidí vaší odvahu říct “potřebuju pomoc”.
Zranitelnost není slabost. Je to most k opravdovým vztahům.
“Někdy to prostě nepoznám, že už potřebuji pomoc!”
A přitom vám to tělo a mysl říkají: jíte víc nebo míň než obvykle – unavují vás i věci, které vás baví – jste podrážděný/á – myšlenky se vám točí dokola. To jsou signály, že je čas zastavit a říct si: “Potřebuju podporu.”
Naslouchejte sami sobě. A požádejte o pomoc někoho, komu důvěřujete.
“Chvíli to ještě zvládnu. Snad to brzy přejde.”
Když začne auto dělat divný zvuk, čekáte až se rozbije a teprve pak ho odvezete do servisu? Ne? A uděláte to tak se sebou?
Řekněte si o pomoc dřív, než přestanete zvládat. Včasná pomoc = méně bolestivých následků.
“Jak to ale mám říct?”
“Potřebuju pomoct” – dvě slova, která dokážou změnit hodně. Nemusíte mít projev ani dokonale formulovanou žádost. Stačí začít.
“Mám teď těžké období a nevím si rady.” “Potřeboval/a bych si promluvit.”
Učme se říkat si o pomoc spolu. Slova už nějak najdeme.
“Zasloužím si pomoc?”
„Spousta lidí je na tom hůř…”„Mně se přeci nic tak hrozného neděje…”
Nemusíte mít „nejhorší potíže na světě”, aby si zasloužily pozornost. Čekali byste s otevřenou zlomeninou až se zanítí? Duševní zdraví funguje stejně.
Pomoc není odměna za dostatečnou bolest. Pomoc je lék pro vaší duši, která si péči a podporu zaslouží.
Jak si o ní říct
“Ale co když to zkazím?”
Strach, že něco řeknete špatně, je normální. Ti, kdo o vás stojí, se budou snažit vám rozumět. A když ne, zkuste to u někoho jiného.
Naučit se říct si o pomoc je proces. První pokus nemusí být dokonalý.
“Jak přesně Ti můžu pomoct?”
“Potřebuju pomoct” je jen začátek. Čím konkrétnější budete, tím líp. Místo “Nevím, co dělat.” zkuste “Nevím, jak řešit konflikt v práci. Můžeš mi pomoct to promyslet?”
Lidé rádi pomáhají a konkrétní prosba to ulehčí oběma stranám.
Usnadněte druhému možnost vám pomoci, popište mu co nejpřesněji, co potřebujete!
“Co když odmítne?”
Může se stát, že vás někdo odmítne. Ale není důvod to nezkusit. Pravda je, že většina lidí řekne ano. A pokud někdo řekne ne, obvykle to není odmítnutí vás, jen aktuálně nemůže. A i to je ok.
“Ne” není konec. Je to navigace k tomu správnému ano.
“Je těžké žádost o pomoc vyslovit.”
Někdy je těžké říct žádost o pomoc nahlas. Ale jsou i jiné cesty – funguje i sms, email nebo zpráva. Důležité není, JAK to řeknete. Důležité je, ŽE to řeknete.
Usnadněte si to. Požádejte o podporu zprávou, emailem nebo obrázkem.
“Jak jen si o tu pomoc říci?”
Nepotřebujete začít mluvit dokonale, stačí začít. Vyberte si správného člověka pro danou situaci. Buďte konkrétní, usnadníte mu pomoct vám na míru. Odmítnutí neznamená konec, zkuste někoho jiného.
Už poznáte, že potřebujete pomoct? Umíte si o ní říct? Příště se společně naučíme jak ji přijímat.
Jak ji skutečně přijmout
“Děkuju, ale já to zvládnu.”
Někdo vám nabídne pomoc a vy takhle zcela automaticky zareagujete. Pak jdete domů a je vám mizerně.
Přijmout pomoc znamená ukázat zranitelnost. A to je těžké.
Zkuste to příště jinak. Řekněte “Děkuju. Ano, to mi pomůže.”
“Nechci jí/mu být zavázán/a”
Pomoc není bankovní půjčka. Lidé vám pomůžou, protože jim na vás záleží. A až jednou budou oni potřebovat pomoci, budete tam. Pokud budete moci a chtít.
Pomoc je dárek. Blíží se Štědrý den, přijměte nějaký ještě před ním!
“Unesu to přeci sama/sám”
Přijmout pomoc znamená uznat, že na to sami nestačíte. A to bolí. Jste přece nezávislí a silní a nechcete ztratit kontrolu. Ale žádný člověk není ostrov a nikdo to nezvládá úplně sám.
Přijměte zpočátku alespoň drobnou pomoc. Nechte si uvařit kafe. Není to selhání.
“Nabídka, že nakoupí, přece není pomoc!”
Je to pomoc. Nákup. Pohlídání dětí. Esemeska “Držím palce”. Návštěva. Malé věci v těžkých časech, které mohou znamenat hodně. Přijměte je.
Pomoc nemá vždy jen podobu velkolepého činu. Každá pomoc se počítá.
“Co když mě pak budou litovat?”
Nikdo nechce být “ten chudák”, o kterém si shovívavě šeptají v kuchyňce. Ale ti, kdo vás mají rádi, dokáží vnímat, že zrovna procházíte náročným obdobím. Budou empatičtí a nabídnou vám pomoc.
Nejste oběť. Procházíte těžkým obdobím. To se může stát každému z nás.
“Neumím přijmout pomoc.”
Přijímat pomoc je dovednost a je potřeba se jí naučit. První pokus možná úplně nevyjde. Možná ani ten pátý ne. Ale s každým “ano, to mi pomůže” to bude o kousek jednodušší. Trénink dělá mistra.
Naučíte se to. Najděte si tréninkového partnera a zkoušejte to spolu!
Jak prožít vděčnost
“Jak mám pomoc přijmout?”
Řeknete “ano, děkuju” místo “zvládnu to”. Nezapomeňte, že pomoc není dluh. Malá pomoc se taky počítá. Ten, kdo pomůže, je empatický, nejste pro něj chudák.
Zbývá už jen poslední krok. Poděkovat.
“Jak jen mu/jí mám poděkovat?”
Prostě říct: “Děkuju. Pomohlo mi to.” To je všechno. Nepotřebujete se “odvděčit”. Nepotřebujete být připravený/á to vrátit. Stačí přijmout dar s vděčností.
A pokud jednou budete chtít pomoct někomu jinému? Skvělé. Ale ne proto, že musíte. Protože budete chtít.
Děkuju. Jedno silné slovo, které uzavře kruh pomoci.
“Teď Ti to budu dlužit.”
Ne. Nebudete. Poděkováním říkáte: “Vidím, co jsi pro mě udělal/a. A jsem vděčný/á.” Tečka. Žádné “až Ty budeš potřebovat”. Žádné “vrátím Ti to”.
Pomoc není půjčka. Je to dar. A dary se nesplácí, dary se přijímají s vděčností.
“Co se změní, když opravdu prožiju vděčnost?”
Nebudete se cítít sami. Někdo viděl vaše trápení a stál při vás. Váš pohled se změní z “nikomu na mně nezáleží” na “někdo na mě myslel”.
Vaše srdce se otevře, protože “už to nemusím zvládat sám/sama”, ale “můžu se opřít”.
Vděčnost není jen slovo. Je to pocit, který dokáže mnohé změnit. Dovolíte si ji cítit?
